Vzpomínka...

Nedávno jsem po delší době zašla do bývalého bytu mé babičky, nyní mého bratra. Probíhá tam velká rekonstrukce a nic není na svém místě. V momentě, kdy jsem otevřela dveře do obývacího pokoje jsem ho uviděla ... babiččino křeslo, klasický ušák. 

A vzpomínky se vrací ve velkém. Vidím ji tam sedět jako včera, nožku přes nožku, šedivé kudrnaté vlasy po ramena, hlava lehce na stranu. Na jedné straně opěradla má položené jehlice a vlnu, na druhé hrneček s čajem.

Vidím, jak mi kyne rukou, ať jdu k ní, zvedá se a mizí do kuchyně připravit mi také čaj. A já? Rychle si sedám na její místo. Ten její ušák miluji. Není to ani dva roky, co jsme ho koupili. Prošli jsme nespočet obchodů, přemýšleli, které z těch křesel a křesílek by se jí nejvíc líbilo a také se k ní jednoznačně hodilo.

Moje babička, kromě všech ručních prací od paličkování, pletení a háčkování až po drhání a vyšívání, miluje i zahradu. Není tedy divu, že její záhonky plné pestrobarevných kytiček, byly středobodem i pro místní televizi. Vždy na jaře si kameramani přišli natočit nové snímky rozkvetlé zahrady, práce mojí babičky.

Takže, i když by se do bytu možná hodilo jednobarevné křeslo, my se s mojí mamou rozhodly pro tohle čalouněné pestrobarevné prošívané patchwork křeslo Chesterfield . Jednoznačně osobité a charismatické jako má babička. Plné květinového vzoru jako její zahrádka a terasa. Pestré jako její koníčky. Šikovné jako její ručičky...tak akorát hluboké, vysoké i široké, aby v něm mohla prosedět hodiny a vyrábět ty své skvosty.

Když ho dnes vidím stát uprostřed prázdného obývacího pokoje, říkám si, jestli by se k němu nehodila i čalouněná taburetka s úložným prostorem. Když měla babička nohy jako konve, hodila by si je nahoru, své jehlice a materiál sklidila do podnožky a relaxovala se svým bylinkovým čajem. Opět by jí lehce spadla hlava do koutku a usnula by s pootevřenýma očima. Já bych se vkradla po špičkách, přikryla jí dekou a podložila jí hlavu polštářkem.

Krásné sny babi...